Honíme honíme hore po dědině aneb jak Happy byla happy

27.11.2010 08:30

Sobotní ráno - mrzne a kupodivu přes noc napadnul i poprašek sněhu. S Chandlerkem vyrážíme směr Újezd u Tišnova, kde se máme zůčastnit honu na drobnou a černou zvěř.

Odmetu auto, prosekám se dovnitř, nasednu a vyrazím - hasím si to stovečkou jako vždy směr Brno - v tom na mě blikne "hladové oko", tak zatáčím k benzínce, sešlápnu brzdu, ale tunový kolos se za mohutné pomoci ABS hrne dál na vyděšeného pána co čepuje u stojanu, pod střechou to dle očekávání chytlo suchý povrch a bezpečně zastavuji - nemůžu se dostat k nádrži, tak odsekávám od ledu i tu - pak vyrážíme dál.

Jedu pro jistotu už opatrněji, což určitě ocenil pán pod Doubravnickým kopcem, který v zatáčce mohutně mával výstražným trojůhelníkem neboť jeho auto spinkalo v příkopu - jelikož tam akorát najížděla odtahovka - neřeším a pokračuji dál.

Doklouzali jsme se až do Újezda, kde už byla Jiřka s tollerem Ronniem a Evka s labíkem Denim, které jsem pozvala na náš první společný hon (až se jim všechny rány zahojí, tak snad odpustí).  Nahlásili jsme se, byl nástup, slavnostní zahájení a vyrazili jsme. Všichni navlečení jak pumpičky, což jsme ocenili před první lečí, kdy jsme hrozně dlouho čekali, než se rozmístí střelci, ale proklínali, když jsme se hrnuli nechutným kopcem cestou necestou, přes větvoví a ostružiní, skrze stromky a šlahouny - proklínala jsem veškerou myslivost, divokou zvěř, prosila aby mě z milosti odstřelili - ale je vidět, co všechno je milující páneček ochotnej udělat pro svého pejska....

Co chvíla jsem někde zahučela, měla jsem naražené koleno a ruce plné trnů - do obřích rukávů (dámskou velikost moc nedělají) mi padal sníh, gumáky na sněhu klouzaly.... ale když jsem se brodila potokem, byla jsem ráda, že je mám.

Po naprosto nekonečné leči, kdy jediná oběť byl zajíček, který v nesprávnou chvíli byl na nesprávném místě jsme se konečně dostali na bažanty. Psi krásně slídili, ale bažantů bylo málo a psů moc a na mýho blonďáčka nezbyl ani jediný ptáček. Deni přinesl dva, Ronnie jednoho.

Na pokraji vyčerpání a polomrtví hlady jsme se doklouzali k obecňáku a tak tento celkem dost neúspěšný pokus o hon skončil.

Na výřadu bylo 13 chudáčků bažantíčků a jeden zajíček.

Jediné co to opravdu bohatě zachránilo byl luxusní gulášek - tuším říkali srnčí.

V tombole jsem jako vždy nic nevyhrála - Evka vyhrála bážu a síťovku a Jířa tak bážu, síťovku a kšiltovku.

Pak jsme se rozjeli do domovů, všichni totálně grogy...

... ale tím den ještě nekončí ...

... doploužila jsem se domů, osprchovala se, vytáhla si trny z rukou a zalezla do postýlky a už jsem byla víceméně v komatu, kdy volá sousedka a kamarádka Dáša (Bohu) a brečí do telefonu, že se jí zaběhla šarpejka Happy - nejlepší kámoška mýho Čendy, takže vylízám z postele, narychlo něco oblíkám, ale i tak hodně hodně nalehko dorážím do Doubravníka na nádraží, kde Happy vzala roha.

Chodíme po cestě, pískáme, voláme, jdeme až na louku k řece a Happy nikde. Su zmrzlá, unavená, Čeňa se zamnou s vypětím sil plazí - myslela jsem si, že pomůže hledat, ale po x hodinách na honu, kdy slídil až až prostě už neměl sílu.

Říkám si, jak na tom Doubravnickým kostelu často zvoní zvony, ale po zkontrolování hodinek zjišťuji, že už tam chodíme 3 hodiny. Přijel vlak a mladík co jel kolem na kole si nemohl nevšimnout našeho hledání a tak zastavuje a ptá se, zda může pomoct - říkám, že každá pomoc dobrá, tak on že zaveze kolo domů a přijde - a opravdu - snad do pěti minut je zpět i se dvěma kamarády - dostávají popis fenky a jdou hledat. Někdy kolem 22 hodiny, kdy Happy je zaběhlá cca 5,5 hodiny začínám mít černé myšlenky i já - doteď jsem Bohu utěšovala, že se šla jen proběhnout a je OK a čekala jsem odkud uslyším cinkání jejího obojku...

Vzdaly jsme to - venku bylo -7°C a Happy byla prostě pryč už moc dlouho - klukům jsme poděkovaly za spolupráci a šly k Bohu na čaj. Sedíme na pohovce jak bez duše, vyčerpaný Čeňa si sám vlezl na pohovku a okamžitě usíná tvrdým spánkem. My přemýšlíme co dál - Bohu píše na Facebook prosbu o pomoc, já se pokouším rozmrznout. Kolem 23 hod to vzdáváme, že budeme pokračovat ráno, já ještě objedu Černvír a Bohu Doubravník.

Stojím v předsíni, Bohu sedí na zemi a pofňukává, najednou slyším divný zvuk za dvěřma a tak je otevřu a domů nakráčí madam Happy - živá a zdravá, teplá a evidentně spokojeně vyběhaná po skoro 7. hodinách, co sama běhala po venku (její nejdelší procházka v životě).

Bohu se rozbrečí štěstím, prohlíží fenku a my spokojeně odjíždíme domů spinkat...

P.S.: Ráno když Bohu jela na benzínku koupit čokolády klukům co Happy pomáhali hledat, vidí roje lidí, až později zjistí, že samým štěstím zapoměla odvolat pátrací akci a lidi od rozbřesku hledali zaběhnutou fenku... :-D

Zpět
www.rak-brno.cz